„Mami, já se nudím!“ – věta, která v nás často vyvolá paniku. Ale co když právě nuda není nepřítel, ale brána? Brána do dětské představivosti, samostatnosti a vnitřního klidu. V tomhle článku sdílím, proč podle mě není potřeba mít pro děti neustále program – a jak může nuda být tím nejlepším, co jim (i sobě) dopřejeme.
Nuda není chyba. Je to prostor.
Když se dítě nudí, nemusí to být známka selhání. Ani toho, že mu něco chybí nebo že bychom mu měli rychle nabídnout zábavu.
Nuda je jako prázdné plátno. A děti – když jim dáme čas – na něj umí malovat samy. Třeba o něco pomaleji, někdy s brbláním, ale s překvapivou hloubkou.
Je to chvíle, kdy se může začít dít něco jejich. Ne podle nás, ale podle nich. A právě tehdy vzniká fantazie, vnitřní motivace, hra.
Proč se nás nuda tak dotýká?
Možná proto, že v nás spouští pocit odpovědnosti. Jako bychom měli být nonstop animátorky. Jako by bylo na nás vymýšlet program, aktivity, tvoření, rozvoj.
Jenže tak to není. Naší rolí není děti neustále zabavovat. Ale vytvořit jim prostředí, kde si můžou vymyslet něco samy. Kde mají možnost se chvíli „nudit“, a tím pádem začít tvořit.
A taky možná proto, že nuda nám samotným připomíná klid – a ten může být nepříjemný, když jsme zvyklé pořád něco dělat.
Co se v nudě vlastně děje?
-
Děti si začínají klást otázky: Co bych mohl dělat? Co mám kolem sebe? Co by se dalo vymyslet?
-
Zkouší. Přemýšlí. Vrací se ke starým hračkám. Vytahují věci z šuplíků. Začnou stavět silnici z polštářů nebo zorganizují autíčkům sraz.
-
Někdy jen tak leží. A to je v pořádku.
Tohle je prostor, kde se rodí vlastní iniciativa. Kde se dítě opírá o sebe, ne o nás.
Jak podpořit „dobrou nudu“
Nemusíme nic složitě připravovat. Stačí pár věcí:
-
Dát dítěti čas – nechat chvíli plynout, i když zní věta „já se nudím“ nepříjemně.
-
Nemít hned řešení – není nutné mu nabídnout tři aktivity, stačí chvíli být s tím, co je.
-
Mít po ruce jednoduché podněty – věci, které může dítě samo vzít a tvořit z nich po svém.
Když se nuda přehoupne v nápad
Někdy stačí jeden impuls. Něco, co dítě zaujme a už si jede dál samo. U nás doma fungují:
-
stavění garáží z kostek
-
hra na autobus nebo na záchranáře v sanitce
-
skládání a vybarvování papírové silnice
Tohle nejsou pečlivě vedené činnosti. To jsou drobnosti, které vytvářejí prostor. A často z nich vznikne něco mnohem většího, než jsme čekali.
I my si můžeme oddechnout
Nemusíme mít výčitky, když dítě chvíli nic nedělá.
Nemusíme být pořád aktivní.
Nemusíme plnit den aktivitami, jen abychom měli pocit, že „děláme dost“.
Děti rostou i v klidu. I ve chvílích, kdy se „nic neděje“. A často právě tehdy roste to nejdůležitější – jejich vnitřní svět.